Ve jménu krále

Poslední červencovou neděli jsme posilněni dobrým obědem od našich maminek vyrazili vstříc dalšímu dobrodružství na letní pionýrský tábor do Rotavy. Věci jsme si naložili do autobusu,rozloučili se s rodiči a vyjeli. Po příjezdu do tábora nás čekalo vyložení věcí, ubytování se ve stanech, slavnostní nástup a dobrá večeře. Zkušení zálesáci postavili slavnostní táborák a mezi nás poprvé zavítal purkrabí Fanda,hradní dámy,šašek a kat.
První dny bylo naším úkolem vyzdobit hrad a jeho okolí,vybudovat mučírnu, vyvěsit z oken prapory a připravit kolbiště. Práce nám šla skvěle od ruky a hrad se stával hezčím a útulnějším. Druhý úkol, který nás čekal, nebyl těžký, ale velice důležitý.Vyráběli jsme si totiž svou rytířskou zbroj. Triko zdobené savovou technikou, ozdobný límec a pořádnou zbraň. Když bylo vše hotovo, začaly pětidenní rytířské slavnosti. Oslavy jsme zahájili soubojem na kolbišti. Udatní rytíři, plně oděni do svých zbrojí, nasedli na své bujné oře, vzali do ruky dřevec a rozjeli se proti sobě. Každý zásah dřevcem do soupeře se nám počítal jako jeden kladný bod a pád soupeře s koně za body tři. Bojovalo se na tři kola, nebo do dovršení tří kladných bodů. Několika udatným rytířům se soupeře shodit s koně dokonce podařilo.
Ještě týž den jsme se utkali v souboji slepých rytířů.Pomocníci nám zavázali oči šátkem a naše zbraně (pytle plněné molitanem) položili někde ve vymezeném prostoru. My si museli své zbraně nejdříve najít a pak teprve začít bojovat. Rány pytlem občas pěkně zabolely. Za každý vyhraný souboj nám byl připsán bod do celkové tabulky a po dvou výhrách jsme získali od hradní dámy krásný prsten.
U brány se zatím objevila neohlášená návštěva. Vyhlásili jsme nástup, klíčník šel otevřít bránu a jezdectvo se postavilo na své pozice. Jakmile vstoupila návštěva do hradu, dělostřelectvo namířilo dělo a my ji obklíčili. Zajatce jsme předali katovi a podrobili výslechu. Nakonec se přeci jen ukázalo, že jsou to naši kamarádi a my je uvítali mezi námi.
V sobotu dopoledne jsme vyrazili na obhlídku našich hranic a cestou se zastavili na Šindelové vybrat daně. Ty pro nás představovaly sladkou odměnu pár stříbrňáků a hlavně razítko do našich zápisníků. Po návratu z obhlídky jsme si dali souboj v bažinách. Dva protihráči se postavili proti sobě na kládu a tyčí se mírným pošťuchováním snažili jeden druhého shodit.
Večer nastala pro naše nováčky slavnostní chvíle. U táborového ohně je čekala očista od hříchů a následný slib pionýrů. Nejprve ovšem skládal slib vedoucího oddílu Lukáš Fajfr a slib instruktora Anička Krapfová, po nich se pak stali z našich dudlíků pionýři.
Černí rytíři na našem hradě trávili poslední večer, a tak nezbývalo,než se s nimi rozloučit.Každý dostal účastnický list,své ulovené brontíky a ještě i nějaký ten diplom za turnaje a soutěže. Na řadu přišlo i první pasování na rytíře. Panoš jenž měl být pasován,strávil polední klid sám v lese,takzvaně sám se sebou,aby mohl rozjímat a přemýšlet.Večer pak předstoupil před purkrabího a odříkal slib rytíře,po kterém byl pasován do stavu rytířského.Slavnostní večer jsme zakončili hraním na kytaru a společně si u ní zazpívali.
Nedělní pouť Ruka páně.
Celé nedělní dopoledne jsme náš hrad upravovali, zdobili a připravovali se na návštěvníky. Po obědě a zkráceném poledním klidu, začali rodiče přicházet. U brány čekala hlídka, která měla za úkol poprosit návštěvníky, aby své zbraně a ostré předměty uložili do strážnice. Každý panoš a rytíř provedl své rodiče po hradě, ukázal svou komnatu, převyprávěl, co za ten čas zde strávený dokázal a předvedl se ve své zbroji.
Nastal čas zabavit rodiče a ukázat naše taneční a bojové schopnosti. Na začátek každý oddíl zatančil svůj nacvičený dobový tanec. Rodiče naše umění ocenili potleskem a my zatím připravili boj v bažinách. Naši rytíři mohli vyzvat své sourozence a dokonce se našlo i pár rodičů, kteří si souboj sami vyzkoušeli. Pouť Ruka páně jsme zakončili naší hradní hymnou, pomalu se rozloučili a zavřeli bránu hradu.
V dalších dnech jsme pokračovali v turnajích. Vyzkoušeli jsme si i jaké to bylo, když dostali rytíři v boji kamenem do přilby. My si to ještě ztížili o zkoušku orientace a poslepu se museli přiblížit k nafouknutému balónku a propíchnout ho. Úspěšně nás souboj zvládlo jen osm. Následně jsme ještě stříleli na balónky ze vzduchovky a zkoušeli dohodit kládou do dálky, nic jednoduchého to opravdu není.
Tři večery jsme se snažili zvolit mezi námi hradní stár. Do boje se přihlásilo dvanáct pěvců.První večer neúprosná porota postupně zařazovala jednotlivé soutěžící do dalšího kola nebo do hvězdné pěchoty. Ve druhém kole o postupu čtyř soutěžících rozhodovali diváci. Naši soutěžící se opravdu snažili a zpívali písničky všech možných žánrů. Vybrat ty nejlepší bylo tedy hodně těžké. Na poslední večer už zůstaly jen dvě soutěžící. Pro lepší posouzení obou děvčat, měly za úkol zazpívat první písničku stejnou a druhou pak podle svého výběru. Celkovou vítězkou hradní stár se stala Marcela Krausová. Bojovalo se tvrdě i ve hvězdné pěchotě. Generálem se nakonec stal, po hlasování všech, Tomáš Niebauer. Středeční dopoledne nás přijeli navštívit policejní psovodi a ukázat nám výcvik svých psů. Ukazovali nám aportování předmětů, nalezení stopy, zadržení pachatele a jiné věci, které ovládají. Po skončení ukázky jsme se ještě zeptali na pár otázek, co nás zajímalo a policisté pro nás vystříleli pár barevných světlic a my si potom ještě mohli vystřelit z pistole.
V okolí hradu se k večeru pohybovala parta kamarádů, kteří nám chtěli po setmění ukrást vlajku.Proto jsme na ně vymysleli lest. Až do večerky probíhal normální program podle plánu. Při večerce jsme se šli normálně umýt, ale nezalezli do spacáku. Seděli jsme na posteli a s napětím čekali, kdy služba zahlédne někoho v táboře a vyhlásí Hula, hula (krycí název pro poplach). Čekání ovšem stálo za to. Okolo jedenácté hodiny začala služba pískat na píšťalky a vyhlašovat poplach.
Vyběhli jsme okamžitě ze stanů a zanedlouho chytili prvního a vsadili do klády. Na povel purkrabího jsme zaujali svá místa na hradbách, a ani ostatní neměli šanci se do našeho hradu dostat, a tak se brzy vzdali. Jednomu se podařilo v nestřežený okamžik utéct, ale našim skvěle secvičeným obráncům a bystré hlídce neutekl daleko. Nakonec všichni skončili polapeni v kládě a my si svůj hrad ubránili.
Na náš hrad zavítala skupina Discordie v dobovém brnění a předvedla nám své vystoupení. Statní rytíři bojovali mezi sebou a holky v krásných šatech nám v pauze mezi bojem zatančily. (Mimochodem tyto děvčata jsou zároveň členky pionýra a na našem táboře jsou již po páté.)
Poslední den strávený na našem hradě jsme postupně sklidili výzdobu, uklidili a sbalili všechny věci a ani se nám nechtělo věřit tomu, že už zítra se vracíme zpět domů. Nachystali jsme slavnostní táborák, své stříbrňáky proměnili na lístky do tomboly, která byla před večeří. Někdy ani obrovské snažení po celou dobu tábora nám nepomohlo získat v tombole nějakou výhru, i přes to že jsme měli hodně lístků.
Po večeři nastalo vyhodnocení celého pobytu zde na našem hradě. Prvně jsme společně poděkovali všem, kteří se o nás po celou dobu tak skvěle starali. Ze všech největší pochvalu si zasloužily kuchařky, že nám tak báječně vařily a vedoucí a instruktoři za nádherně připravenou celotáborovou hru. Pak už bylo vyhodnocení Brontíků, soutěží a dalších našich dovedností. Večer nás čekala už jen závěrečná diskotéka na rozloučenou.
V neděli jsme už jen při slavnostním nástupu stáhli státní vlajku, rozloučili se spolu, naložili své věci do autobusu a vyrazili zpět domů z dalšího bezva tábora.